Úvod / Kronika / Školní akce / Na výletě s MiND aneb Jak jsme měli dojet až na nádraží

Na výletě s MiND aneb Jak jsme měli dojet až na nádraží

PŘED ŠKOLOU V 7:45
Když jsem přicházela, byla ještě otevřená škola, což pro mě v tu chvíli byla dost zbytečná informace, poněvadž jsem hledala spolužáky. Věděla jsem, že jsem nic nezapomněla a nezaplatila ani korunu, protože výlet byl zdarma (pro žáky). Když jsem spolužáky našla, následovaly tyto tři body:
Paní ředitelka zavolá: „Odchod!“ a my odcházíme vstříc dobrodružství, svačině a autobusu.
Dojdeme k vozidlu a rozdá se pití, přičemž se někdo snažil od někoho jiného vyměnit jablečné pití za své jahodové, bohužel neúspěšně.
Nastupujeme do autobusu, vybereme si první místo, které nás napadne. Co by se ale dalo čekat od více než třiceti dětí, když nastoupí do autobusu? Samozřejmě, že strašný hluk.

CESTA DO BAVORSKÉ ŽELEZNÉ RUDY
Pomalu, ale jistě se dostáváme k podtitulu tohoto referátu, který nám ubral většinu času z pobytu v samotném muzeu, tedy v důvodu, proč jsme tam jeli.
Cesta by byla dlouhá, kdyby ale většina cestujících v autobuse nebyla tvořená dětmi, které si vždy najdou nějaký způsob, jak se zabavit, jako třeba povídání si, koukání z okna, nebo povídání si, nebo koukání z okna…
Byla to krásná cesta, která ale byla kratší, než měla, protože nás pan řidič vysadil na česko-německých hranicích, nebo jen kousek za hranicemi, i když nás měl vysadit až na nádraží, tedy u muzea. Připravilo nás to o hodně času.

MUZEUM NA NÁDRAŽÍ Z POLOVINY NĚMECKÉM
Co si vzpomínám, byly tam tři expozice:
• Miniatury třeba Velkého Javoru a samotného nádraží
• Výstava o lyžích a celkově o lyžování, chlubící se simulátorem lyžování pro někoho, kdo ještě na lyžích nestál.
• Třetí expozici mám osobně nejradši, protože miluji zvířata. A o čem je? O netopýrech. Představte si, že tyhle okřídlené myši umí komunikovat na dálku a podle zvuku vidí i obraz. Říká se tomu echolokace. Také spí ve dne a jejich skutečný život začíná v noci, což mi dost připomíná mě, akorát že to není denní spaní a noční bdění, ale všední dny bych nejradši prospala a o víkendu jsem schopná vstávat klidně i v pět ráno.

JEDE SE DOMŮ
Cesta zpět do Plzně byla podobná, troufnu si říct, i skoro stejná, jako cesta tam, až na to, že nás tentokrát dovezl autobus na domluvené místo, a ne jen na hranici Plzně.

napsala Evelína Žandová