Úvod / Kronika / Školní akce / Roztleskávačky na plese aneb jak to vidí máma

Roztleskávačky na plese aneb jak to vidí máma

Když jsme přijeli v pátek 9. března do restaurace na Spilku, byla jsem moc ráda, že už jsme konečně tady. Proč? Protože mám doma malou prvňačku – roztleskávačku. Co to znamená? Asi tohle: V září přijde, že chce chodit na kroužek roztleskávaček. V listopadu vzdychá, že jí to vůbec nejde a že se asi bude muset naučit hvězdu. V prosinci přinese ze školy kostým a celý týden ho dennodenně vytahuje ze skříně, aby si ho vyzkoušela, protože se bojí, že do března, kdy mají první vystoupení, jí bude malý. V lednu začne tvrdit, že je to hrozná dřina, ale že to musí nějak zvládnout, protože to přece nevzdá. V únoru vznese požadavek na taneční boty a čelenku. Na začátku března jde do školy i v neděli, protože mají jednu z posledních zkoušek. Týden před vystoupením každý večer před spaním vypráví, že se bojí, „aby ji nesmetla vlna“, i když vůbec netušíte, jakou vlnu tím myslí. Konečně přijde den plesu. Od rána posloucháte, jak se těší, ale taky bojí, aby nespletla otočku, vlnu a hlavně se bojí, aby vám nevyzradila překvapení, které ve svém vystoupení roztleskávačky mají. A pak je konečně večer. Přivezete svoji prvňačku, v tu chvíli už uzlíček nervů, který od oběda trémou nic nejedl, do restaurace Na Spilce. A pak se to stane. Je to jeden z těch vzácných životních okamžiků, kdy přímo vidíte, jak vám vaše dítě roste před očima – a tím nemyslím do výšky. Najednou se narovná, pozdraví holky z páté třídy jako svoje parťačky, řekne další holčičce, že převléknout se půjdou do šatny, dá vám pusu, řekne vám „tak se dobře bav, mami“, a odejde s ostatními holčičkami. Všechny mají stejný výraz – naprosté soustředění a odhodlání jít do toho a dokázat to. Posadí se na okraj pódia, počkají, až začne hrát jejich skladba a jdou na to. Dívám se svojí malé holčičce do tváře a vidím, jak si počítá doby, jak chystá nohu na otočku, aby to stihla (čtrnáct dní to nacvičovala v obýváku), jak se pevně chytá svých kamarádek, aby ji nesmetla vlna (konečně vidím, co tím myslela), a jak se usmívá, když vlnobití skončí. Zvedne ruku s černým pomponem, začne mávat divákům a odchází středem. Sleduju ostatní holčičky. Všechny mají stejný výraz – rozzářené oči člověka, který měl zodpovědný úkol, dal mu obrovskou energii, spoustu práce a teď uspěl. Jdu jim pogratulovat. Moje – teď už o kousek větší roztleskávačka – se na mě hrdě podívá a řekne: „Tak nám to vyšlo, mami. Díky, že jsi nám držela palec.“ Možná že někdy v průběhu vystoupení některá z nich špatně zvedla ruku nebo šlápla sousedce na nohu. To já nevím. Pro mě, jako pro naprosto zaujatého diváka, bylo jejich vystoupení jednoduše dokonalé. Ne kvůli složité choreografii, novým kostýmům a pomponům, ale kvůli jejich očím. Za ty rozzářené oči chci na tomhle místě poděkovat jejich učitelkám – Ditě a Evě. Dokázaly, že moje malá prvňačka dne 9. března ve 20:10 hodin povyrostla.

Růžena Písková

Další foto naleznete ve fotogalerii

Zpracovala Jana Tomanová