Terénní výuka Stříbro

 

            Zvoní mi budík, který jsem si nařídila včera večer na 6.hodinu ranní.Vstávám z postele a cítím kosti, jak křupou při mém protahování. Můj pejsek JACK na mě kouká svýma hravýma očkama, jako by říkal: ,, Nechoď nikam, pojď si hrát“. Pohladím ho a na  konečcích prstů cítím praskání Jackových chloupků,  heboučkých a jemných vlákének. Jeho studený čumáček jako led mi jezdí po ruce a studí ze strachu , že bude zase doma sám. Já teď opravdu vyskočím z postele a jdu si pro snídani.

Protože jsem si zlomila ruku, musí mi moje mami pomoci s oblékáním. Tím jsem se trochu zdržela, protože moje zlomená ruka si umínila, že do rukávu nevleze a nevleze. Pomalu se šourám s kamarádkou na autobusovou zastávku. Nastupujeme po špinavě zablácených a klouzavých schodech až nahoru do autobusu, jenž nás doveze na nádraží. V podchodu s Jančou narážíme na naši usměvavou a vždy vtipem zářící třídní učitelku. Jakmile odbíjí  8.hodina, slyším, jak se rozduněly koleje a brzy se hlasitě rozpískaly brzdy jako na jaře čerstvě vyřezané píšťalky. Trošku neohrabaně nastupuji do toho nádherně zeleného vlaku, barvou připomínajícího starého vodníka. Uplyne několik minut a já se zabořím s Jančou a Verčou do sedačky v kupé. V hloubi těla cítím, jak se vlak pomaličku a pozvolna chystá k odjezdu.  Po pár minutách se naše kupé naplňuje výbuchem smíchu. Smích je pravý puberťácký. Chudák pán, co s námi sedí. Co se mu asi honí v hlavě ?.

            Po 30 minutách vystupujeme ve Stříbře. Cestou k hornickému skanzenu přicházíme ke starému vojenskému  bunkru, kde na nás přímo dýchá historie z roku 1935.

Opodál už nás čeká vstup do štoly. Jde do tuhého. Na hlavy nám dávají hornické přilby. Musíme vypadat asi jako políčka ve hře Twister. V dolech se na mě hrne spousta nových informací a já mám v hlavě přímo les otázek. Také cítím od prstů zimu a zima se také začíná rozlézat po celém mém těle.

            Po vyškrábání se z dolu zpět na pevnou zem mi moje břicho oznamuje, a to hlasitě, že má hlad. Spořádáme svačiny, které nám připravily pečlivé maminky, a pomalým klouzavým krokem jdeme na náměstí. Dostáváme rozchod. Míříme s holkama do cukrárny, z které se line vůně lákající naše mlsné jazýčky. Objednávám si lahodně vonící vídeňskou kávu a skvostně vypadající ovocný košíček. Zakousla jsem se do něj a líbezná chuť se mi rozpouští na jazyku a klouže do mého stále hladového žaludku. Do cukrárny za námi přichází i kluci z 8.B. V ten okamžik se cukrárna naplňuje smíchem burácivým, ale upřímným.

            Po chvíli opět sraz na náměstí a celí uťapaní se šoupeme do městečka Vranov. Vleču za sebou  nohy těžké jako konve. Po pár desítkách metrů nás definitivně přestalo mít rádo počasí. Kapky deště skáčou na deštníku jako na trampolíně a nádherně se třpytí, podobné diamantům.

             Po příchodu na nádraží třpytivý déšť ustal. Vlak dorazil do stanice přesně na minutu. Po malých schůdcích, které kloužou jako led nebo čerstvě navoskovaná podlaha, se škrábu nahoru a hlídám si Verču. Nahrnuly  jsme se do kupé, kam se nás naskládalo asi sedm. Naše kupé se samozřejmě roztřáslo a naplnilo smíchem.

Něco krátce cuklo a cvaklo a rychle rozjetý vlak náhle zastavil.

Pomalu skáčeme z vlaku a máme zasloužený rozchod. Jde se domů.

            Takovýhle zážitek si klidně zopakujeme.

 

Klára Piherová 8.A, 2.6.2010